Historie kanálů

Jak, kdy a proč vlastně kanály na území Velké Británie vznikly?


V Evropě je jedním z nejstarších vodních kanálů francouzský Canal du Midi, který spojuje Středozemní moře s Atlantickým oceánem. A právě tomuto kanálu se připisuje zásluha na tom, že inspiroval hraběte z Bridgewateru k vybudování tzv. Bridgewater Canal, který je považován za první čistě umělý kanál v Británii a který stál u zrodu budování umělé vodní sítě. Ta začala postupně navazovat na již splavněné řeky.

Bridgewater Canal byl dokončen v r. 1761. Jeho součástí byly novátorsky pojaté akvadukty (první svého druhu) a také tunely, které vedly přímo k uhelnému dolu ve Worsley. Bridgewater Canal se stal během krátké doby vysoce ziskovým. Díky rychlejší a jednodušší dopravě doslova převálcoval trh s uhlím v Manchesteru, oblasti s vysokým zastoupením těžkého průmyslu. Netrvalo dlouho a investoři pochopili velkou příležitost podílet se na rozvoji rychlé a efektivní nákladní dopravy – tedy nákladních lodí tažených koňmi ze břehu. Tím se začala psát zlatá éra výstavby kanálové dopravní sítě v Británii.

Výstavba kanálů probíhala ve dvou etapách. První spadá do druhé poloviny 18. století, kdy se budování kanálů soustředilo v oblastech s těžkým průmyslem, především v severní a střední části Anglie. Nové kanály vznikaly v okolí Birminghamu, Lancashireu, v sousedství porcelánek a textilek, které potřebovaly ke své produkci uhlí, které lodě dokázaly levně a relativně rychle dovézt.

Kanály byly ve vlastnictví soukromých společností nebo privátních investorů. V té době se ještě nejednalo o propojenou síť vodních cest, ale o jednoduché vodní kanály, které měly za úkol pomoci přepravit zboží z jednoho bodu do druhého, např. z uhelných dolů do průmyslových továren.
konev
Zpočátku nebyl důvod pokračovat s budování kanálů směrem na jih. Okolí Londýna a Walesu se orientovalo spíše na zemědělství a lehký průmysl, nebyla zde ani významnější naleziště uhlí. Ovšem novější éra budování vodních cest vypukla po skončení Americké občanské války, kdy investoři, povzbuzeni úspěchem vodní dopravy, začali budovat kanály z průmyslových oblastí směrem na jih. Slibovali si velké zisky, ovšem podcenili význam propojení lodní dopravy s těžkým průmyslem, což stálo za původním úspěchem. Nové kanály si dokázaly stěží vydělat na své náklady na výstavbu a tak spousta investorů na této spekulaci prodělala.

Ovšem tato druhá etapa, byť ne příliš úspěšná pro investory, umožnila konečně připojit Londýn do kanálové soustavy. V r. 1793 byl totiž schválen zákon, který umožnil vybudovat tzv. Grand Junction Canal (dnes známý jako Grand Union Canal). Tím vznikla ucelená síť řek a kanálů využívaná v drtivé většině pro nákladní dopravu.

Později, s rozvojem železnic, ztratila lodní doprava svůj význam a kanály začaly postupně chátrat. Ve 30. letech 20. století nastoupila také silniční doprava a po skončení 2. světové války už kanály jen skomíraly.

Jak zanikal dopravní význam kanálů, začal s nárůstem volného času stoupat jejich význam rekreační. Obrody se kanály dočkaly především od 70. let 20. století, kdy začaly být znovu rekonstruovány za velkého přispění dobrovolníků a jejich sdružení, tentokrát ovšem už výhradně pro rekreační účely. I v dnešní době probíhá restaurování starých přípojek a každý rok se otevře malá část znovu objevených kanálů, aby mohly vyprávět o své minulosti.